Erbenochile

Určovací znaky

1. Oko tvoří svislá věž z čoček, která se od líce zvedá kolmo vzhůru; ve svislém sloupci jich je až osmnáct.
2. Nad zornou plochou vybíhá do strany plochý lalok, který stíní pohled shora.
3. Osní kroužky hrudi nesou uprostřed nápadné trny, takže po hřbetu běží řada hrotů.
4. Ocasní štít lemuje jedenáct párů okrajových trnů a jeden trn nepárový, uprostřed zadního okraje.
5. Hruď má jedenáct článků a v ocasním štítu je deset až jedenáct zřetelně oddělených párů žeber, tedy víc než u příbuzných rodů.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře severního okraje Gondwany. Nálezy pocházejí z alžírské Ougarty a z marockých souvrství Timrhanrhart a El Otfal.

Potrava. Stavba těla odpovídá zvířeti, které se pohybovalo po dně a potravu sbíralo z jeho povrchu. Vysoko posazené oči vylučují život zahrabaný v sedimentu, o složení potravy ale nic neříkají.

Ve světě. Alžírsko, oblast Ougarta, odkud pochází typový druh, a Maroko, kde byl v roce 2010 popsaný druhý druh. Odjinud rod doložený není a z Česka také ne.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Erbenochile má nejvyšší oko, jaké je u trilobita známé. Není to tím, že by čočky byly větší než jinde – je jich nad sebou dvakrát tolik. Zorná plocha proto tvoří svislý půlválec, který se od líce zvedá jako věž a nad kterým je ještě plochý stínicí lalok.

Podle čeho rod poznáte

Podle hlavy, pokud ji máte. Oční věž nemá mezi trilobity obdobu a odliší rod na první pohled i od jiných asteropygin z týchž vrstev. Druhý znak hlavy je lalok vybíhající nad zorné pole do strany.

Podle ocasního štítu je určení podstatně horší. Rod byl původně popsaný právě podle něj – Alberti roku 1981 zavedl jméno jako podrod rodu Odontochile a teprve Morzadec ho roku 1995 povýšil na samostatný rod. Část literatury proto uvádí autorství jako Morzadec, 1995. Užitečné je počítat páry žeber: deset až jedenáct zřetelně oddělených párů je víc, než mají příbuzné rody, a okrajových trnů je jedenáct párů plus jeden nepárový uprostřed.

Podél hřbetu běží řada trnů vyrůstajících ze středu osních kroužků. Na neúplných exemplářích bývá právě tahle řada jediným zbytkem původního povrchu.

Věž z čoček

Ve svislém sloupci oka je až osmnáct čoček, zatímco u ostatních akastidů jich bývá zhruba polovina. Celkový počet se odhaduje na 450 až 560 podle toho, jak dobře je exemplář zachovaný. Zorná plocha každého oka tvoří polovinu válce, takže obě dohromady pokrývají ve vodorovné rovině plných 360 stupňů – zvíře vidělo i dozadu přes vlastní hruď.

Mladší druh Erbenochile issoumourensis, popsaný v roce 2010 z marockého materiálu, má oko chudší: 33 až 35 svislých sloupců po 13 až 14 čočkách. Rozdíl mezi oběma druhy ukazuje, že vysoká věž není znak celého rodu, ale krajní hodnota uvnitř něj.

Jak schizochroální oko fungovalo a co se z počtu a rozmístění čoček dá odvodit, rozebírá kapitola oči a vidění.

Stínítko a co z něj plyne

Lalok nad zorným polem popsali Fortey a Chatterton v roce 2003 v časopise Science a označili ho za stínítko proti slunci. Argument je jednoduchý: clona proti světlu shora dává smysl jen tam, kde světlo shora dopadá. Zvíře tedy žilo v hloubce, kam sluneční světlo prostupovalo, a bylo činné za dne – protože ve tmě je stínítko k ničemu.

Výklad má hranice, které je poctivé přiznat. Lalok nad okem se dá stejně dobře číst jako mechanická ochrana zorné plochy nebo jako místo úponu; a to, že struktura pro nějakou funkci vyhovuje, není doklad, že právě tu funkci plnila. Pro Erbenochile mluví kombinace stínítka a mimořádně vysokého zorného pole, ne jeden z těch znaků sám.

Zbytek stavby těla je proti oku nenápadný a řadí rod pevně mezi asteropyginy: jedenáct hrudních článků, trny na osních kroužcích a lemovaný ocasní štít, jaký má i Hollardops nebo Psychopyge z týchž marockých vrstev.