Hypodicranotus

Určovací znaky

1. Hypostom má tvar ladičky: dvě dlouhé větve míří dozadu a sahají až k ocasnímu štítu.
2. Ocasní štít je nepatrný a tvoří ho jediný článek; žádný jiný trilobit nemá pygidium tak zmenšené.
3. Oči jsou velké, posazené vysoko a daleko na bocích hlavy, takže vyčnívají nad úroveň glabely.
4. Hruď má jedenáct článků, osmý z nich nese krátký trn.
5. Povrch schránky je hladký, bez hrbolků a bez trnů na okrajích článků.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Vápnité sedimenty otevřeného šelfu na kontinentu Laurentia. Skotské nálezy z oblasti Girvan pocházejí ze stejného kontinentálního okraje, jen z jeho protilehlé strany.

Potrava. Vidlicovitý hypostom uzavíral zespodu prostor kolem ústního otvoru, což se vykládá jako aparát pro zpracování drobné potravy zachycené za pohybu. Doklad je nepřímý a spočívá v tvaru schránky, ne v nálezu obsahu střeva.

Ve světě. Ordovické vrstvy Severní Ameriky – stát New York, Ontario, Québec, Severozápadní teritoria, Nevada a Oklahoma – a Skotsko. Celé rozšíření odpovídá kontinentu Laurentia a jeho okrajům.

Plaval nízko nad dnem a k němu se také vracel.

U většiny trilobitů je hypostom drobná destička na spodní straně hlavy, kterou najdete jen na dobře preparovaném kusu. U rodu Hypodicranotus je to nejnápadnější část zvířete: rozdvojená deska ve tvaru ladičky, jejíž větve míří dozadu pod celou hrudí a končí až u ocasního štítu. Jméno rodu na tuto stavbu odkazuje a Harry Whittington ho v roce 1952 zavedl právě kvůli ní.

Podle čeho rod poznáte

Na úplném exempláři rozhodne hypostom, na neúplném ocasní štít. Ten je zmenšený na jediný oválný článek a mezi trilobity nemá obdobu – žádný jiný rod nemá pygidium tak zredukované. Hruď má jedenáct článků a osmý z nich nese krátký trn.

Hřbetní strana se jinak od příbuzného rodu Remopleurides liší jen v podrobnostech. Oči jsou u obou velké, posazené vysoko na bocích hlavy a vyčnívají nad úroveň glabely, což znamená, že zvíře vidělo dopředu, do stran i nad sebe. Kdo má k dispozici jen hlavový štít bez hypostomu, měl by určení nechat na úrovni čeledi.

Trilobit, který se nemohl stočit

Hypostom sahající až k ocasnímu štítu měl jeden nevyhnutelný důsledek: zvíře se nemohlo svinout do kuličky a mělo omezenou pohyblivost hrudi i ocasního štítu. Schopnost stočit se přitom byla u ordovických trilobitů běžná a vykládá se jako obrana. Rod Hypodicranotus se jí vzdal ve prospěch něčeho jiného – a právě o tom, čeho, se vede spor.

Jeden výklad je čistě potravní: rozdvojená deska uzavírala zespodu prostor kolem úst a fungovala jako komora, ve které se zpracovávala drobná potrava. Druhý je hydrodynamický. Studie, která pracovala s trojrozměrnými modely úplného exempláře a měřila jejich chování v proudící vodě, dospěla k závěru, že tvar hypostomu snižuje odpor a vytváří vztlak – tedy že šlo o zvíře přizpůsobené k aktivnímu plavání. Oba výklady se nevylučují.

Kde žil

Paleobiology Database vede rod jako nektobentický, tedy jako zvíře pohybující se těsně nad dnem. Část literatury o něm píše jako o rodu pelagickém, který žil ve vodním sloupci. Rozdíl není maličkost: závisí na něm, jestli velké oči sloužily k orientaci nad dnem, nebo k životu daleko od něj. Doklady, které by jednu možnost vyloučily, zatím nejsou, a nálezy z vápnitých šelfových sedimentů se dají číst oběma způsoby.

Rozšíření je proti tomu jednoznačné. Všechny nálezy pocházejí z Laurentie – ze Severní Ameriky a ze skotské oblasti Girvan, která ve svrchním ordoviku ležela na témž kontinentálním okraji. Z evropských peri-gondwanských pánví, tedy ani z Barrandienu, rod doložený není. Jak se způsob života odvozuje ze stavby očí, rozebírá kapitola oči a vidění.