Sao

Určovací znaky

1. Povrch schránky je hustě pokrytý hrbolky a drobnými dutými trny; odtud druhové jméno hirsuta, tedy chlupatá.
2. Glabela nese tři páry hlubokých příčných rýh a k tomu podélnou rýhu vedenou střední osou.
3. Okraj hlavového štítu je vyklenutý a oddělený hlubokou rýhou; předglabelární pole je vyduté a bez hrbolků.
4. Dospělec má sedmnáct hrudních článků, které během růstu přibývají po jednom od nuly.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemné bahnité dno mělkého moře skryjsko-týřovické pánve. Rod se váže na několik poloh jemných břidlic ve svrchní části buchavského souvrství.

Potrava. Stavba hlavy odpovídá zvířeti sbírajícímu drobný organický materiál z povrchu sedimentu. Přímý doklad o potravě u rodu chybí.

Ve světě. Mimo skryjsko-týřovickou pánev je rod doložený z lippertsgrünského souvrství Franckého lesa v Německu a z vrstev Playón v zóně Ossa-Morena ve Španělsku. Rozšíření je tedy velmi omezené.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Skryje a Týřovice

Kdyby se české kambrium mělo zastupovat jediným rodem podle vědeckého významu, a ne podle velikosti, byl by to Sao. Na materiálu ze Skryjí a Týřovic sestavil Joachim Barrande v roce 1852 souvislou řadu růstových stadií od nejmenších larev po dospělce. Byl to první doložený vývojový sled trilobita — a jeden z prvních vývojových sledů vyhynulého živočicha vůbec.

Podle čeho rod poznáte

Povrch schránky je hustě pokrytý hrbolky a drobnými dutými trny. Přívlastek hirsuta, chlupatá, se vztahuje právě k němu; na dobře zachovaném kusu je ozdoba patrná i lupou. Glabela nese tři páry hlubokých příčných rýh a navíc podélnou rýhu vedenou střední osou; kombinace obojího je pro rod určující. Okraj hlavového štítu je vyklenutý a od zbytku hlavy oddělený hlubokou rýhou. Předglabelární pole je naopak vyduté a hrbolky na něm nejsou.

Dospělec má sedmnáct hrudních článků. Rod je drobný a i největší figurované exempláře zůstávají hluboko pod velikostí rodů Paradoxides nebo Hydrocephalus, se kterými se v Barrandienu vyskytuje.

Co Barrande viděl a co viděl špatně

Barrande seřadil stadia podle velikosti a ukázal, že hrudní články přibývají postupně, po jednom, zezadu. To platí. Revize z roku 2014, kterou provedli Laibl, Fatka, Crônier a Budil, ale prošla jeho materiál znovu a zjistila, že část exemplářů na jeho tabulích k druhu nepatří — jde o blíže neurčené ptychopariidy ze stejných vrstev. Autoři vymezili tři protaspidová a dvě raná meraspidová stadia a ukázali, že nejmenší jedinci připisovaní tomuto druhu Růžičkou roku 1943 patří jinam.

Barrandova zásluha tím neklesá. Problém, na který narazil, je stále živý: u drobných larválních stadií se druhy určují obtížně, protože se od sebe liší méně než dospělci. Přibývání článků během růstu popisuje kapitola o ontogenezi.

Larvy, které se nikam nevydaly

Protaspidy tohoto rodu mají tvar blízký dospělci — jsou ploché, kotoučovité a s vyvinutými hřebeny. Trilobiti s takovým typem larvy se obvykle vykládají jako zvířata s vývojem u dna, na rozdíl od rodů s nafouklými kulovitými protaspidy, které se spojují s životem ve vodním sloupci. Rozdíl má důsledek pro rozšíření: larva, která neplave, se nedostane daleko.

Rozšíření rodu tomu odpovídá. Kromě skryjsko-týřovické pánve je doložený jen z lippertsgrünského souvrství Franckého lesa v Německu a z vrstev Playón ve Španělsku. Chatterton a Speyer ukázali, že vazba mezi typem larvy a zeměpisným rozsahem rodu platí u ordovických trilobitů statisticky; tady jde o jediný případ, který s pravidlem souhlasí, ne o jeho důkaz.

Jméno, které málem zaniklo

Jméno Sao bylo obsazené už roku 1820, kdy ho Billberg použil pro rod hmyzu. Barrandovo trilobití Sao by tedy podle pravidel muselo ustoupit a Hawle s Cordou o něm v roce 1847 psali pod jiným jménem. Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu ale Barrandovo jméno rozhodnutím číslo 512 zachovala — právě s ohledem na to, jak často se na tento rod odkazuje literatura o růstu trilobitů.