Trimerus

Určovací znaky

1. Hřbetní rýhy jsou setřené, takže rozdělení těla na tři laloky je sotva patrné.
2. Hlavový štít je trojúhelníkový a dopředu zúžený do tvaru rýče s rozšířenou rostrální destičkou.
3. Oči jsou nápadně malé a posazené daleko vzadu při okraji hlavy.
4. Hruď má třináct článků, jejichž konce jsou zaoblené a bez trnů.
5. Ocasní štít je dlouhý, trojúhelníkový a končí špičkou nebo krátkým hrotem.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Písčitá a prachovitá dna mělkých moří, často v prostředí s přínosem terigenního materiálu. Rod chybí v hlubokovodních černých břidlicích a ve vápencových útesových faciích.

Potrava. Zahrabávající se zvíře, které pravděpodobně zpracovávalo organický materiál obsažený v sedimentu. Tvar hlavy a redukované oči tento výklad podporují, obsah trávicího ústrojí ale doložený není.

Ve světě. Silur a spodní devon Severní Ameriky, Britských ostrovů, Austrálie, Nového Zélandu, Argentiny, Bolívie, Polska, Mongolska a Arabského poloostrova. Doložený je ze všech kontinentů kromě Antarktidy.

Zarýval se do měkkého sedimentu, kde hledal potravu i úkryt.

Jméno Trimerus znamená „trojdílný“ a je na něm vidět, jak se rody pojmenovávaly v době, kdy se trilobit definoval podélným rozdělením těla na tři laloky. Právě u tohoto rodu je ovšem to rozdělení nejhůř patrné: hřbetní rýhy jsou setřené a hladký hřbet přechází z osní části do boků skoro bez přerušení.

Podle čeho rod poznáte

Obrys těla stačí. Hlavový štít je trojúhelníkový, dopředu zúžený a vpředu zakončený rozšířenou rostrální destičkou — celek působí jako plochý rýč. Ocasní štít má obdobný tvar, takže zvíře je souměrné podle příčné osy a při zběžném pohledu není zřejmé, který konec je který.

Oči jsou drobné a posazené daleko vzadu. Hruď má třináct článků, jejichž konce jsou zaoblené a bez trnů; hladký povrch schránky nenese ani hrbolky, ani žebrování. Setřené hřbetní rýhy jsou u homalonotidů běžné a znesnadňují určování — rozhodovat podle jediného úlomku bez hlavy a ocasu nemá cenu.

Rýč místo očí

Kombinace zmenšených očí, klínovité hlavy a proudnicového těla se u tohoto rodu vykládá jako přizpůsobení k hrabání v sedimentu. Argument nestojí jen na tvaru: povrch schránky je hustě prostoupený drobnými póry, které za života nesly hmatové štětinky. Zvíře tak mohlo vnímat, které části těla jsou zasypané a které ne — což je smysl, který živočich žijící volně na dně nepotřebuje.

Nepřímou oporou jsou stopy typu Cruziana a Rusophycus, tedy rýhy a mělké jamky, které trilobiti zanechávali při rytí v sedimentu. Přiřadit konkrétní stopu ke konkrétnímu rodu se daří jen výjimečně, u velkých silurských homalonotidů jde ale o nejbližší kandidáty velikostí i tvarem.

Kde ho najdete a kde ne

Nejznámější materiál pochází ze silurských vrstev státu New York, kde Trimerus delphinocephalus patří ke stálým prvkům fauny. Rod je ale rozšířený po celém světě — od Britských ostrovů přes Polsko a Mongolsko po Austrálii, Nový Zéland a Jižní Ameriku. Takové rozšíření odpovídá zvířeti vázanému na mělká pobřežní dna, která se táhla podél okrajů všech tehdejších kontinentů.

V Barrandienu rod doložený není. Homalonotidi jsou v pražské pánvi celkově vzácní a z jejího devonu je popsaný jediný zástupce čeledi, navíc jako cizorodý prvek uvnitř typicky české fauny. Nepřítomnost velkých hrabavých trilobitů odpovídá tomu, že pražská pánev byla po většinu siluru a devonu prostředím vápnitých kalů, ne písčitých mělčin.