Dalmanitina

Určovací znaky

1. Glabela se dopředu rozšiřuje a nese tři páry hlubokých postranních rýh.
2. Oči jsou schizochroální, ledvinovitého obrysu a proti velikosti hlavy nápadně veliké.
3. Hruď má jedenáct článků s hluboce rýhovanými žebry, hlavový štít má krátké lícní trny.
4. Ocasní štít se dozadu zužuje do hrotu; u části druhů z něj vybíhá krátký trn.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělké šelfové moře s písčitým až prachovitým dnem. V letenském souvrství tvoří s rodem Deanaspis společenstvo, které se v literatuře označuje jmény obou rodů.

Potrava. Stavba hlavy a hypostomu odpovídá dravci nebo mrchožroutovi, který lovil drobné živočichy na dně a pod jeho povrchem. Přímý doklad o potravě z českého materiálu chybí.

Ve světě. Čechy, Francie, Španělsko a Maroko; druh D. tellecheai je popsaný z Argentiny. Označení „vrstvy s Dalmanitina“ se v Evropě i v Číně používá pro polohy na sklonku ordoviku.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Zahořany

Ve svrchním ordoviku pražské pánve je Dalmanitina nejčastější velký trilobit. Desky letenského a zahořanského souvrství nesou často několik jedinců vedle sebe, a protože se rod v terénu pozná i z úlomku hlavy s okem, používá se jako první orientační znak celého stratigrafického patra.

Podle čeho rod poznáte

Glabela se dopředu rozšiřuje a má tři páry hlubokých postranních rýh — obojí je pro dalmanitidy typické. Oči jsou schizochroální, tvořené velkými oddělenými čočkami, a v poměru k hlavě nápadně velké. Hruď má jedenáct článků, jejichž žebra jsou hluboce rýhovaná, takže i drobný úlomek hrudi se dá poznat.

Ocasní štít se dozadu zužuje do hrotu. To je znak, který dělá potíže, protože stejný tvar mají i mladší rody Dalmanites a Odontochile. V Čechách rozhoduje stáří vrstev: pod hranicí siluru jde o Dalmanitinu, nad ní o rody ostatní. U materiálu neznámého původu je určení podle samotného pygidia nespolehlivé.

Jméno, které přerostlo rod

Termín „vrstvy s Dalmanitina“ patří k nejstarším ustáleným označením pro polohy na samém konci ordoviku. Vznikl v době, kdy se do rodu počítala i zvířata dnes vedená jako Mucronaspis — právě ta jsou v hirnantu rozšířená po celém světě a slouží jako vůdčí fosilie. Po rozdělení rodů zůstal starý termín v používání, i když se s dnešním vymezením rodu Dalmanitina přesně nekryje.

V Čechách je situace stejná: D. socialis pochází z letenského a zahořanského souvrství, tedy z podstatně starších poloh než hirnantské vrstvy kosovského souvrství, ve kterých se vyskytuje Mucronaspis. Kdo čte starší literaturu, musí si u každého údaje ověřit, ve kterém smyslu je jméno použité.

Zhojená zranění

Na českém materiálu tohoto druhu jsou popsané schránky s nepravidelně dorostlými okraji a s poškozeným a znovu vytvořeným okem. Takové kusy jsou zajímavé ze dvou důvodů. Zaprvé ukazují, že zvíře poškození přežilo a při dalším svlékání schránku dorostlo — což o schopnostech regenerace vypovídá víc než jakákoli úvaha o stavbě těla. Zadruhé se zhojená zranění používají jako nepřímý doklad predace.

Ten druhý závěr je opatrnější, než se zdá. Zranění mohlo vzniknout i při neúspěšném svlékání nebo pohybem sedimentu; odlišit příčiny lze jen podle tvaru poškození, a ani pak ne vždy. Doklady predace na trilobitech shrnuje kapitola potrava a způsob života.

Kde ho hledat

Nejbohatší nálezy pocházejí z okolí Berouna a ze Zahořan, kde se rod nachází spolu s drobným trinukleidem Deanaspis. Obě jména dala společné označení celému společenstvu mělkovodních vrstev svrchního ordoviku. Mimo Čechy je rod znám z Francie, Španělska, Maroka a v jednom druhu i z Argentiny, tedy z pánví na severním okraji Gondwany a v jejím jihoamerickém pokračování.